logo

„Organizace pro volný čas a sport“

flagflagflagflagflag

AKTUÁLNĚ

d
d
d
!!! Nepřehlédněte !!!
Zabezpečení motorky
Cena od 125.000,-Kč - SUPER CENA
NOVINKA 2010 - VM Moto 610F !!!!
Novinka !!!
KTM Enduro 690 R
Super ceny !!!
HUSABERG Model 2010
ceny od 195.000 Kč
Nový HUSABERG - Neřehlédněte
Tatra 111 cisterna PHM
Tatra 111 cisterna PHM
Celodřevěný model
Model TATRA 111-ruční výroba !
AKCE PRO DĚTI - KLIKNĚTE !!!!!
OPERACE PERMANENT FREEDOM
prevence proti nemocím
OVOSAN - Aktivní Obrana
V provozu !
Diagnostika Automobilů
OTEVŘENO
Diagnostika motocyklů
SPUŠTĚNO
www.MOBILE-EBAY.cz
Ochrana práv spotřebitelů
SPOLUPRACUJEME ! ! !
OTEVŘENO
Auto-Moto Servis Svazarm
 

Hybridní pohon osobních automobilů

Alternativní pohony – výhody a nevýhody

Vysoká cena ropy mnoha lidem způsobuje značné problémy. U autodopravců nebo jiných firem, které jsou závislé na vysoké spotřebě paliv, může vysoká cena vést k finanční katastrofě. Ale i běžný občan pocítí zdražení. Dneska, kdy každá rodina má minimálně jedno auto, se jedná o výrazný útok na naše peněženky.

 
Co proti tomu lze dělat? Nejezdit autem? V době obrovského boomu hypermarketů a moderního způsobu života, si život bez auta nebo jiného dopravního prostředku jezdícího na ropné deriváty nedokážeme představit.
 
Tento problém lze řešit i méně drastický. Budeme jezdit auty, ale auta nemusí jezdit na benzín nebo naftu.
 
Alternativní pohony automobilů:
 
·               Propan-Butan
·               zemní plyn
·               bionafta
·               elektromobily
·               hybridní pohon
·               vodíkový pohon
 
Propan-Butan
Propan-Butan je plyn, který je vedlejším produktem při zpracování ropy. Je na zásoby ropy vázán a předpokládáme, že cena propan-butanu se bude měnit přímo úměrně ceně ropy. Přesto je dnes nejvyužívanějším alternativním pohonem. Pokles provozních nákladů je až třetinový. Přestavba motoru je jednoduchá, ale poměrně drahá. Další nevýhodou je mírný pokles výkonu.
 
Zemní plyn
Zásoby zemního plynu by měly vydržet okolo 150 let. Provoz automobilu na zemní plyn je nejlevnější, ale vyžaduje přestavbu, která není zanedbatelnou položkou. Nízká cena je způsobena především absencí spotřební daně. Pokud by zájem o tento druh paliva výrazně vzrostl, můžeme očekávat změny v tomto ohledu. Problémem může být dojezdová vzdálenost, která je přibližně 250 km.
 
Bionafta
Bionafta je směs vyrobená z řepky olejky. Základní nevýhodou je nemožnost pěstování ve velkém množství.
 
Elektromobily
Elektromobily jsou na trhu už dlouhou dobu. Bohužel zájem o ně není velký. Hlavní příčinnou neúspěchu jsou těžké baterie, pomalé nabíjení a dojezd 100 km.
 
Hybridní pohon
Automobily s hybridním pohonem mají dva motory, spalovací a elektromotor. Spotřeba bývá nejnižší a většinou jsou schopny si samy dobíjet baterie. Nevýhodou je vysoká cena, vyšší hmotnost a poruchovost.
 
Vodíkový pohon
Vodík by se dal považovat za palivo budoucnosti. Nalézá se všude a jeho zásoby jsou nevyčerpatelné. Dnešní ceny jsou sice vysoké a výroba je náročná, ale jinak převládají klady. Vlády různých zemí se snaží podporovat programy na rozvoj vodíkového pohonu. Kolem roku 2010 se očekává masová výroba vodíkových aut.
Do této kategorie zařadíme i palivové články. Palivové články převádějí energii, ukrytou v atomech vodíku, přímo na elektrickou energii. Obrovskou výhodou palivových článků, v porovnání s klasickými akumulátory, je to, že je nelze vybít.
 
Při dnešním stavu techniky se v zatím předvedených automobilech s hybridní technikou využívá kombinace spalovacího motoru s elektromotorem a dvěma zásobníky energie, tvořenými palivovou nádrží a sadou elektrických akumulátorů.
 
Podle toho, jak jsou obě hnací jednotky propojeny, se hybridní pohon dělí na sériový a paralelní. V sériovém uspořádání se veškerý výkon spalovacího motoru převádí prostřednictvím generátoru na elektrickou energii a vlastní pohon kol obstarává elektromotor. Sériový hybrid je spíš určen pro užitkové vozy, než pro vozy osobní.
 
Všechny hybridní automobily z poslední doby, ať již studijní nebo sériové, se přiklonily k paralelnímu uspořádání. U něho jsou obě hnací jednotky propojeny s hnacími koly a podle jejich konkrétního zapojení se buď každá samostatně, či společně starají o pohon vozu. Za smíšený hybridní pohon, tzv. split-hybrid, se považuje uspořádání, kdy spalovací motor může buď pouze pohánět kola, nebo jen vyrábět elektrickou energii, ale zvládne také obě činnosti provozovat současně.
 
Princip hybridního pohonu
 
V principu se dělí hybridní pohony na paralelní, sériové a kombinované. Sériové hybridní pohony se používají již delší dobu u velkých dopravních prostředků (lokomotivy), kdy spalovací motor udržovaný v optimálních otáčkách pohání generátor a vzniklým elektrickým proudem jsou napájeny trakční motory. Určitou nevýhodou je vznik ztrát při trojnásobné přeměně energie (chemická – mechanická – elektrická – mechanická). Paralelní pohon nevyžaduje akumulování elektrické energie, i když je v principu možné. U sériového hybridního pohonu se na pohonu kol podílí jak energie z elektromotoru, tak i mechanická energie z motoru spalovacího. Pro tento účel jsou tato vozidla vždy vybavena specielním převodovým ústrojím, většinou založeném na principu planetového převodu. Paralelní pohony musí mít zařízení na akumulování elektrické energie. Je tvořeno buď akumulátory či tzv. superkondenzátory. Do nich se ukládá elektrická energie z generátoru při brzdění generátorem a přebytečná energie ze spalovacího motoru. Klasická mechanická převodovka obvykle chybí, její vlastnosti suplují dynamické vlastnosti tohoto soustrojí. Ovládání výkonu jednotlivých částí pohonné jednotky je řízeno elektronicky včetně řízeného nabíjení akumulátoru a řízení výkonu elektromotoru
 
E-SHOP

Vodík – palivo budoucnosti

Mnoho vědců a techniků se dnes shoduje v tom, že energetickým zdrojem budoucnosti bude vodík. 
Při jeho spalování vzniká pouhá voda, žádný oxid uhličitý ani jiné škodliviny.
 
Jak budeme vodík získávat? Zatím jsou ve velkém perspektivní dvě metody:
 
  1. získání vodíku tepelným rozkladem uhlovodíků (rozuměj uhlovodíková paliva, která se dnes přímo používají v autech a jiných motorech)
  2. elektrolýza (rozuměj použití velkého množství elektřiny, která se musí získat jinak). Existují již auta, která přímo za jízdy mění benzín na vodík a ten pak spalují – ovšem pak se nabízí otázka, jestli tedy není lepší auto přímo na benzin. Elektrolýza je ekologicky naprosto čistá, elektrolytická výroba vodíku může vedle přečerpávacích vodních elektráren sloužit vlastně jako metoda „skladování“ jinak neskladovatelné elektřiny. 
Počítejme: kdybychom chtěli převést na vodíkové motory všechna auta, která jezdí v České republice (a těch je podle statistik denně na našich silnicích asi jeden milion), pak při průměrném výkonu jednoho auta cca 50 kW budeme potřebovat 50 000 MW nových elektrárenských kapacit. To je nejméně 25 nových Temelínů nebo 50 velikých uhelných elektráren jen pro pohon našich vozidel

- Co je vodík

- Palivové články

- Výroba vodíku

- Vodík z větru

- Vodík ze slunce

- Vodík z vody

 
Co je vodík:

Vodík (Latina: hydrogenium, od starověkého Řeka: hydro: “vlhnout” a geny: “se tvořit”) je chemický prvek v periodické tabulce, která má symbol H a atomové číslo 1. U standardní teploty a tlaku to je bezbarvý, odorless, nonmetallic, univalent, nechutný, velmi hořlavý diatomic plyn (H2). S atomovým množstvím jen 1.00794 g/mol, vodík je nejlehčí prvek vesmíru. To je také nejhojnější, představovat hrubě 75 % celého vesmíru je základní záležitost.[1] To je dar ve vodě, skoro všechny organické sloučeniny a ve všech živých organismech. Vodík je schopný působit chemicky se většinou dalšími prvky. Hvězdy v jejich hlavním sledu jsou ohromně složeny z vodíku v jeho plazmovém stavu. Element je současně používán primárně v obohacování fosilního paliva. Jiná použití obsahují, zatímco stoupající plyn jak alternativní palivo (vidí ekonomiku vodíku), a více nedávno jako zdroj energie v palivových článkách.
 
 
H2 je méně rozpustný ve vodě, alkoholu nebo éteru než kyslík je. Jeho rozpustnost a adsorption charakteristiky s různými kovy jsou velmi důležité v metalurgii (tolik kovy mohou snášet embrittlement vodíku) a v vyvíjejících se bezpečných způsobech, jak uložit to pro použití jako palivo.
 
Hoření
To působí násilně s chlórem a fluorem, tváření hydrohalic kyseliny, který může poškodit plíce a jiné tkáně. V vzduchu, to je velmi hořlavé, spálení u koncentrací jako minimum jak 4 % H2. Když míchal se s kyslíkem, vodík exploduje na zapálení. Jedinečná vlastnost vodíku je že jeho plamen je téměř neviditelný v vzduchu. Toto dělá to obtížný prozradit to jestliže otvor je spálení, a nese větší riziko, že to jde snadno vejít do ohně vodíku bezděčně.
 
 
Aplikace
Velká množství H2 být potřebován v ropě a chemických průmyslech. Zdaleka největší aplikace H2 je pro zpracování (“obohacování”) fosilních paliv. Klíčoví spotřebitelé H2 v petrochemické rostlině zahrnovat hydrodealkylation, hydrodesulfurization a hydrocracking.
 
H2 má několik jiných důležitých použití.
 
použitý v hydrogenation tuků a olejů (nalezený v položkách takový jako margarín), a ve výrobě methanolu.
 
H2 je používán ve výrobě kyseliny hydrochloric
H2 je používán v jistých svářecích metodách
H2 je používán v redukci kovových rud.
H2 je součást některých raketová paliva.
H2 je používán jako rotor chladící tekutina v elektrických generátorech u síly umístí, protože to má nejvyšší tepelnou vodivost nějakého plynu.
Kapalina H2 je používán ve výzkumu cryogenic, včetně studií supravodivosti.
Teplota trojného bodu vodíku rovnováhy je definovat pevnou čárku na jeho-90 teplotní stupnice.
Protože H2 je zapalovač než vzduch, mít trochu více než 1/15th hustoty vzduchu, to bylo jednou široce použité jako agent těžení v balónech a vzducholodích. Nicméně, toto použití bylo odříznuto poté, co Hindenburg pohroma přesvědčila veřejnost že plyn byl příliš nebezpečný pro tento účel.
Deuterium, izotop vodíku (vodík-2), je používán v aplikacích jaderného štěpení jako moderátor k pomalým neutronům, a v reakcích jaderné fáze. Deuterium směsi mají použití v chemii a biologii ve studiích reakčních izotopových efektů.
Tritium (vodík-3), produkoval v nukleárních reaktorech, je používán ve výrobě vodíkových bomb jak izotopové popisky v biosciences, a jako zdroj záření v světélkujících nátěrech.
 
 
PALIVOVÉ ČLÁNKY - MINULOST, SOUČASNOST A BUDOUCNOST
 
Z historie palivových článků
Koncepci prvního palivového článku vytvořil v roce 1839 britský soudce, vědec a vynálezce sir William Robert Grove, který zjistil, že je možné vyrábět elektřinu procesem inverzním k elektrolýze vody. Teprve v roce 1889 poprvé použili termín "palivový článek" (anglicky fuel cell, německy Brennstoffzelle, francouzsky Píle combustile) Ludwig Mond a Charles Langer, kteří se pokusili vytvořit funkční článek pracující se vzduchem a svítiplynem. Praktické aplikace palivových článků však nastaly až v 50. letech 20. století. V té době použila NASA palivové články vyrobené firmou Pratt & Whitney jako zdroj elektřiny pro vesmírné moduly Apollo. Tato skutečnost vzbudila zájem o vývoj palivových článků v nejrůznějších zemích jak na univerzitách a v laboratořích, tak i v průmyslu.
 
Princip palivových článků
Při klasické výrobě elektrické energie se v tepelných elektrárnách nejdříve přemění chemicky vázaná energie v palivu (nazývaná entalpie) spalováním nejprve na termickou, a teprve později na elektrickou energii. Oproti tomu se v palivových článcích přeměňuje entalpie přímo na termickou a elektrickou energii. Při klasické výrobě elektrické energie také probíhá oxidace paliva a redukce kyslíku současně a při tom se uvolňuje energie ve formě tepla. Základní princip palivových článků však spočívá v tom, že oba tyto procesy se prostorově od sebe oddělí a nutná rovnováha elektronů se vytvoří přes vnější spotřebič. Přeměna chemické energie v energii elektrickou zde probíhá izotermně, tj. proces probíhající za konstantní teploty. Proto zde mluvíme o tzv. studeném spalování. Tento princip přeměny je uveden na obr. 1.
 
Základními reakčními plyny pro palivové články jsou vodík a kyslík, v případě jejich použití probíhají reakce ideálně, účinnost je pak nejvyšší (účinnost palivových článků není limitována Carnotovým cyklem; maximální teoretická účinnost pro vodík je 82,97 %) a jediným odpadem je pak pouze vodní pára. V případě použití uhlovodíků navíc vzniká též CO2. Jak již bylo zmíněno výše, základním palivem pro všechny typy palivových článků je vodík. Ten může být získán ze zemního plynu (obr. 2), zplyňováním uhlí, biomasy, ze skládkových plynů a dalších paliv obsahujících uhlovodíky.
 
Druhy palivových článků
Palivové články jsou obvykle buď nazývány podle svého elektrolytu, nebo bývají charakterizovány provozní teplotou. Ty, které pracují při teplotách pod 250 °C, jsou nazývány nízkoteplotními palivovými články (AFC, PEM a PAFC). Pro použití těchto palivových článků je třeba palivo (např. zemní plyn) nejdříve upravit v předřazeném reforméru, kde dochází při teplotě cca 800 °C k reakci s vodní parou na syntézní plyn obsahující cca 75 % vodíku a cca 25 % oxidu uhelnatého. Ten následně zreaguje s vodní parou na vodík a oxid uhličitý. Ve vlastním palivovém článku se potom elektrochemické reakce účastní již jen vodík.
U vysokoteplotních palivových článků, které pracují při teplotách v rozmezí 500-1000°C (MCFC, SOFC), dochází v důsledku vysoké provozní teploty přímo k vnitřnímu reformingu paliva. Částečně se oxid uhelnatý a metan účastní přímo vlastní elektrochemické reakce, ale k tomu dochází jen stopově, neboť reakce s vodní parou na vodík a oxid uhličitý probíhá daleko rychleji.
 
Výhody a nevýhody palivových článků
Hlavní výhodou palivových článků je vysoký termický a elektrický stupeň účinnosti a produkce nepatrných emisí škodlivin (minimální emise SOx a NOx, přibližně na úrovni 0,0015 a 0,0002 kg/MWh). Významnou předností je možnost produkce energie přímo v místě spotřeby, což snižuje náklady a zvyšuje celkovou účinnost konverze energie v palivu na el. energii odbouráním ztrát v přenosové soustavě, možnost kogenerace a pružné změny výkonu, neboť energetický zdroj využívající technologii palivových článků může být konstruován se širokým rozsahem výkonu, v rozmezí 0,025 až 50 MW Protože palivové články neobsahují pohyblivé části, jsou minimální také emise hluku. Ovšem i technologie palivových článků se potýká s jistými nevýhodami. Mezi ně patří nízká a stále nejistá skutečná doba životnosti, vysoké specifické investiční náklady a stále nízký stupeň jejich vývoje. Samozřejmě kritici mohou nalézt další nedostatky této technologie.
 
Použití palivových článků
Oblast použití palivových článků je široká. Výkonový rozsah palivových článků je od desítek wattů v přenosných aplikacích (palivový miničlánek pro napájení nízkonapěťových spotřebičů - obr. 3., notebooky, mobilní telefony, digitální fotoaparáty atd.) přes stacionární jednotky kilowattových výkonů určených jako lokální, špičkové či záskokové zdroje energie, až k jednotkám v řádech jednotek MW čistě energetického charakteru.
 
Samostatnou kapitolou jsou palivové články vyvíjené pro automobily. Zde nejsou palivové články samy motorem, protože neprodukují přímo mechanickou práci, ale ve spojení s elektromotorem mohou vytvořit kvalitní pohon vozidla (obr. 4 až 6).
 
Proti klasickým akumulátorům elektromotorů mají palivové články řadu výhod, především vyšší dojezd a ekologickou čistotu. Navíc vyřazené palivové články nezatěžují životní prostředí těžkými kovy, jako klasické olověné akumulátory.
Řada světových automobilek již řadu let palivové články pro automobily vyvíjí, několik desítek automobilů již v praxi jezdí a v budoucnu se čeká, že palivové články nahradí klasické pohonné hmoty.
Palivový článek je velmi perspektivní technologií, která má prokazatelné přínosy z hlediska energetické efektivnosti, využití alternativních zdrojů energie a ochrany životního prostředí. To je důvodem, proč se výzkumem, vývojem i výrobou zabývají ve světě stovky výzkumných pracovišť a firem. Bohužel ale výroba paliva pro články, vodíku, je dnes až čtyřikrát dražší než benzín či nafta, a to i v případě, že by byl vyráběn z nejlevnějšího zdroje - ze zemního plynu. Výroba článků je navíc nyní desetkrát dražší než výroba současných spalovacích systémů. Další náklady si také vyžádá skladovací infrastruktura vodíku a její dostupnost, která by se v budoucnu mohla srovnávat s rozvinutou současnou sítí čerpacích stanic na benzín a naftu. I z tohoto důvodu USA i Evropská unie počítají s tím, že ke zlomu ve využití vodíkových technologií může dojít nejdříve v roce 2020.
 
Zdroj: PLYN 11/2006.

Výroba vodíku
 
Vodík může být vyráběn mnoha způsoby z širokého spektra vstupních zdrojů. V celosvětové produkci vodíku dominuje v současné době výroba z fosilních paliv. Podrobněji viz následující obrázek.
 
Využívání takto vyrobeného vodíku může pomoci lokálně snížit produkci některých zdraví poškozujících látek, globálně by však vedlo pouze k méně hospodárnému využívaní primární energie a s tím souvisejícímu nárůstu produkce oxidu uhličitého.
 
Další možností je výroba vodíku z obnovitelných zdrojů. Z nich se vodík získává pomocí elektrolýzy vody, vysokoteplotního rozkladu vody anebo zplyňováním či pyrolýzou biomasy.
 
 
 
Pro výrobu vodíku přímo z vody se jeví vhodné také některé vyvíjené jaderné reaktory čtvrté generace. Vysoká teplota chladiva na výstupu z reaktoru je postačující pro některé perspektivní chemické cykly i vysokoteplotní elektrolýzu.
 
Hlavním motorem rozvoje vodíkového hospodářství je nalezení alternativy k využívání fosilních paliv a to především v dopravním sektoru. Výroba vodíku pro tyto účely z fosilních paliv by proto byla z výše uvedených důvodů neobhajitelná.
 
Každý den je na světě vyprodukováno přibližně 1,4 mld. Nm3, neboli 127 tis. tun vodíku.
 
Stručný přehled výrobních technologií vodíku:
 
Pro potřeby tohoto článku zde uvádíme pouze některé, nejrozšířenější, případně v současné době nejperspektivnější technologie výroby vodíku.
 
 
1) Parní reforming zemního plynu
 
Tato technologie je v současnosti nejlevnějším a nejrozšířenějším způsobem výroby vodíku. Teplo pro reformní reakci i následnou konverzi oxidu uhelnatého je dodáváno z přímého spalování části zemního plynu.
 
Proces má dvě fáze; v první se za přítomnosti katalyzátoru do vodní páry (500 - 950o C, 0,3 - 2,5 MPa) přivádí metan (dominantní část zemního plynu). Směs metanu a páry reaguje za vzniku vodíku a oxidu uhelnatého a menšího podílu oxidu uhličitého. Reakce probíhá za výše zmíněných teplot a tlaků v reforméru. Poté následuje navyšování množství produkovaného vodíku konverzí CO z reforméru s další přidanou párou. Reakce probíhá již za nižších teplot.
 
reformní reakce: CH4 + H2O → CO + 3H2
konverze CO: CO + H2O → CO2 + H2
 
Účinnost produkce vodíku je závislá na poměru páry a uhlíku ve směsi; pohybuje se okolo 80 %. Značnou nevýhodou je produkce vysokého množství oxidu uhličitého - na 1 kg vodíku se vyprodukuje 7,05 kg CO2.
 
 
2) Elektrolýza
 
Elektrolýza je proces, při kterém stejnosměrný proud při průchodu vodným roztokem štěpí chemickou vazbu mezi vodíkem a kyslíkem:
 
2H2O → 2H2 + O2
 
H+ poté reaguje na katodě za vzniku plynu, který je jímán a následně skladován. Proces elektrolýzy probíhá za pokojových teplot a pro jeho chod je nutná pouze elektrická energie. Tímto způsobem jsou vyrobena asi 4 % z celkové světové produkce vodíku.
 
Ideální (reverzibilní) napětí dekompozice je 1,229 V ale reálné napětí se pohybuje v rozmezí 1,85 - 2,05 V (kvůli ireverzibilitě v reakčním mechanismu a nutnosti dodání části tepla ve formě elektrické energie). Účinnost procesu se potom pohybuje v rozmezí 80 - 92 %. Výstupem elektrolýzy je kyslík a vysoce čistý vodíkový plyn, pro většinu aplikací bez nutnosti dodatečného dočišťování.
 
Konvenční elektrolýza je výhodná zejména tam, kde je levná elektřina a dostatek vody. Příkladem může být Island s jeho geotermální energií. Elektrolytické zařízení je modulární, může být navrženo jako velká centrální jednotka či jako malé zařízení pro lokální použití se stejnou účinností. K výhodám elektrolýzy patří možnost použití různých zdrojů vstupní energie a vysoká čistota elektrolytického vodíku. Nevýhodou jsou vysoké náklady na membránu v elektrolyzéru a vysoké ceny el. energie.
 
Na celkové účinnosti elektrolytické výroby vodíku se podílí především účinnost výroby elektrické energie (30 - 40 % pro konvenční zdroje). Celková účinnost elektrolýzy se tedy pohybuje přibližně v rozmezí 25 - 35 %.
 
 
3) Vysokoteplotní elektrolýza
 
Pro vysokoteplotní elektrolýzu, nazývanou též někdy parní elektrolýza, je charakteristické, že část dodávané energie tvoří elektrická energie a část je přivedena ve formě tepla. Reakce probíhající ve vysokoteplotním elektrolyzéru je reverzní k reakci probíhající v palivových článcích s pevnými oxidy. Do elektrolyzéru vstupuje pára a vodík. Vystupuje z něho obohacená směs obsahující 75 % hmotnostních vodíku a 25 % hmotnostních páry. Z ní je na anodě oddělen iont kyslíku, který prochází skrze membránu. Vodík je pak z páry oddělen v kondenzační jednotce.
 
Výhodou je zvýšení účinnosti procesu díky snížené spotřebě elektrické energie a snadnějšímu překonání aktivační bariéry na povrchu elektrody. Při růstu teploty vstupní páry klesá spotřeba elektrické energie. Celková energie mírně roste, což je způsobeno právě nutným ohřevem páry. Další výhoda spočívá v cirkulaci samotných H2O, H2 a O2 bez jiných chemických látek, což odstraňuje problémy s korozí.
 
Celková účinnost vysokoteplotní elektrolýzy může dosahovat až 45 %.
 
4) Termochemické cykly
 
Termochemické cykly jsou známy již více jak 35 let; intenzivně byly studovány na přelomu 70. a 80. let 20. století (v době ropné krize, tedy v době hledání ekonomické výroby alternativních paliv).
 
Při termochemickém štěpení vody je voda rozdělena na kyslík a vodík pomocí série chemických reakcí, které jsou iniciované teplem nebo v případě hybridních cyklů teplem a elektrickou energií. Cykly popisované níže jsou cykly uzavřené, tj. použité chemické látky jsou v průběhu reakcí recyklovány a znovu vstupují do procesu. Doplňovanou vstupní surovinou je tedy pouze voda a výsledným produktem vodík a kyslík.
 
S-I cyklus
 
 
Siřičito-jódový termochemický cyklus byl vyvinut v General Atomics (San Diego, USA) v polovině 70. let 20. století. Je předním kandidátem levné a účinné výroby vodíku pomocí jaderné energie.
 
Vstupní surovinou je pouze voda a vysokopotenciální teplo; výstupními surovinami jsou kyslík s vodíkem a nízkopotenciální teplo. Všechny vstupní suroviny jsou tekuté. Jód a oxid siřičitý se recyklují a opětně používají, teoreticky se tedy neprodukuje žádný odpad (ve skutečnosti samozřejmě k určitým ztrátám dochází a je nezbytné tyto ztráty kompenzovat doplňováním chemických látek). Při produkci vodíku probíhají tyto termochemické reakce:
 
I2+SO2+2H2O→2HI+H2SO4 (120o C)
H2SO4→ SO2+H2O+1/2O2 (800 - 1000o C)
2HI→I2+H2 (300 - 450o C)
 
 
V prvním kroku, který je znám jako Bunsenova reakce, reaguje vstupující voda s jódem a oxidem siřičitým za vzniku kyseliny sírové a jodovodíkové. Jedná se o exotermickou reakci, kdy se z reakce odvádí teplo o teplotě 120o C. Nejvíce tepla (a o nejvyšší teplotě, 800 - 1000o C) vyžaduje endotermický rozklad kyseliny sírové. Rozklad kyseliny jodovodíkové a současná produkce vodíku vyžaduje teploty nižší (450o C).
 
 
Účinnost takto komplexního cyklu není jednoduché stanovit. Účinnost celého výrobního cyklu vodíku se pohybuje v rozmezí 40 - 52 % (50 % při 950o C ). S dalším nárůstem teplot bude růst i účinnost cyklu.
 
Oproti elektrolýze má vyšší účinnost, protože nedochází ke ztrátám při výrobě elektrické energie.
 
Nevýhoda tohoto cyklu je požadavek vysokých vstupních teplot a agresivita kyseliny sírové a jodovodíkové, což vede k vysokým nárokům na chemickou odolnost použitých materiálů. Problematická bude kontrola podmínek reakcí v průmyslovém měřítku (v laboratorních podmínkách byla tato otázka již zvládnuta).
 
5) Hybridní termochemické cykly
 
Hybridní termochemický proces kombinuje termochemický cyklus a elektrolytické štěpení vody. Obecně se mohou hybridní cykly jevit jako nekonkurenceschopné kvůli potřebě elektrické energie a vysokým investičním nákladům na elektrolyzér. Na druhou stranu s využitím elektřiny umožňuje hybridní cyklus chod nízkoteplotních reakcí a snižuje se počet chemických kroků (ty mohou zanechávat nečistoty ve vyrobeném vodíku a zvyšovat tak náklady na dodatečné čištění).
 
 
Westinghouse proces
 
Westinghouse proces, nebo také hybridní cyklus kyseliny sírové, byl vyvinut společností Westinghouse v roce 1975; další výzkum probíhá v Research Center Jülich ve spolupráci s JRC Ispra.
 
Do reakce vstupuje voda a oxid siřičitý a za přispění elektrické energie vzniká vodík
a kyselina sírová, která se dalšími reakcemi rozpadá na vstupní suroviny a kyslík. Westinghouse proces se tedy skládá z těchto chemických reakcí:
 
2H2O+ SO2→ H2SO4+H2 (80o C, elektřina)
H2SO4→ H2O+SO3 (450o C)
SO3→SO2+1/2O2 (800o C)
 
Účinnost tohoto procesu je okolo 40 %. Výhodou cyklu je 3 - 4x nižší potřeba elektrické energie než při elektrolytickém štěpení vody. Jedná se o nejjednodušší ze skupiny sírových procesů (ne nutně nejúčinnější). Mezi nevýhody se řadí velké korozní problémy působené kyselinou sírovou.
 
 
Závěr:
 
Existuje mnoho cest jak vyrábět vodík. Preference jedné vyplyne z lokálních podmínek výroby, poptávky a především z investičních a provozních nákladů více než z celkové účinnosti procesu. Pro masivní udržitelnou výrobu se jeví perspektivní výroba vodíku chemickými cykly nebo vysokoteplotní elektrolýza v kombinaci s vysokopotencionálním zdrojem tepla - vybrané reaktory Gen IV. Konvenční elektrolýza najde pravděpodobně uplatnění v menších lokálních zdrojích vodíku. Elektrická energie z obnovitelných zdrojů může být s výhodou využita právě pro lokální výrobu vodíku, odstraňuje komplikace s regulací energetické přenosové soustavy. Bioplyn a ostatní obnovitelná biologická paliva bude pravděpodobně výhodnější spalovat přímo ve spalovacích motorech či v menších zdrojích elektrické energie. Výroba vodíku se také může stát perspektivní alternativou regulace spotřeby elektrické energie.

 

Od větru k vodíku
 
První větrná elektrárna na světě vznikla již v roce 1889 v Clevelandu
 
První větrnou elektrárnu na území Evropy sestrojil s vládní podporou 4000 tehdejších dánských korun roku 1891 v osadě Vejen u dánského městečka Askov v centru jutského poloostrova „dánský Edison“ Poul la Cour. Podoba stavby i rotor této první větrné elektrárny nezapřel inspiraci v podobě klasického větrného mlýna. Stojí za připomenutí, že první větrná elektrárna na světě však vznikla již o dva roky dříve v Clevelandu (Ohio, USA). Její konstruktér, Charles Brush šel při konstrukci rotoru jinou cestou – mnohalopatkovým kolem, k němuž byly inspirací spíš větrná kola tehdy v USA velmi rozšířených větrných čerpadel.
 
 
Poul la Cour nezůstal u jediného prototypu. Roku 1897 byla vedle prvních provizorních dřevěných objektů postavena kamenná budova, přímo určená pro výzkum větrných elektráren. Na její částečně ploché střeše byl navržen a postaven větrný mlýn holandského typu, původně s netypickým počtem dvanácti lopatek, který však nesloužil k mletí obilí, ale od počátku poháněl dynamo k výrobě elektrického proudu. Na jeho místě později vznikla zkušební plošina pro další typy větrných elektráren. Pozoruhodné je, že tuto ryze industriální stavbu projektoval jeden z nejvýznamnějších dánských architektů P. V. Jensen – Klint, který o třicet let později postavil i jednu z ikon Kodaně, Grundtvigův kostel ve čtvrti Bispebjerg.
 
 
Praxe i teorie
 
Když se propojení větrného rotoru s dynamem ukázalo provozuschopné,   začal v novém objektu Poul la Cour postupně vyvíjet a zdokonalovat další větrné elektrárny a jejich komponenty a i po jeho smrti roku 1908 tato větrná laboratoř fungovala. Poslední a nejdokonalejší větrná elektrárna vystřídala na plošině původní zařízení s podobou větrného mlýna roku 1929. Její rotor se čtyřmi křídly, stále ještě připomínající lopaty klasického větrného mlýna, byl uložen na přibližně 20 m vysoké ocelové příhradové konstrukci, která byla pro korozi demontována až roku 1968.
 
Poul la Cour experimentoval i s tvarem a počtem lopatek rotoru pro větrné elektrárny. Používal k tomu tehdy unikátní zkušební zařízení – větrný tunel, před jehož ústím instaloval postupně různé modely větrných kol s různým počtem lopatek a ověřoval jejich vlastnosti. Na základě svých experimentů a měření pak formuloval i základní rovnici pro výkon větrného rotoru. Aby eliminoval při pohonu elektrického dynama výkyvy v rychlosti větru a zajistil dynamu co nejstálejší otáčky, sestrojil Poul la Cour i další unikátní mechanické zařízení, tzv. kratostat, který samočinně udržoval otáčky pohonu dynama.
 
O tom, že Poul la Cour byl všestranným badatelem i zdatným konstruktérem a zručným realizátorem svých myšlenek, svědčí i jeho další vynálezy - například sestrojení zařízení, které umožňovalo posílat po jednom telegrafním vedení současně i několik telegramů.V současnosti je v autentickém objektu Poul la Courovy větrné laboratoře s částečně dochovaným vybavením instalováno Muzeum Poul la Coura. Na jeho vzniku se podíleli místní nadšenci a finančně přispěli také výrobci větrných elektráren.
 
 
Vodík jako uschovaný vítr
 
Nevýhodou větrné energie je její nepravidelnost. Ani v Dánsku nevane vítr stále a pro překonání bezvětří hledal Poul la Cour už na přelomu 19. a 20. století vhodný způsob akumulace energie. Ač to po více než 100 letech zní takřka neuvěřitelně, našel řešení v akumulaci energie prostřednictvím vodíku, vyráběného elektrolýzou vody stejnosměrným elektrickým proudem z větrné elektrárny. V zařízení, na jehož bezpečnost by dnes nikdo nevsadil ani příslovečnou zlámanou grešli, vyráběl vodík, který uschovával v jednoduchém kovovém zvonu ve sklepení svého výzkumného objektu. Pro vodík také našel praktické (z dnešního pohledu spíš kaskadérské až sebevražedné) využití: vodík byl trubkami veden do 300 metrů vzdálené školy, kde sloužil v letech 1895 za časných zimních večerů a před pozdním ranním svítáním ke svícení otevřeným plamenem ve speciálních lampách a v zimě i k topení! Světe div se, a s údivem to konstatují i publikace o muzeu, objekty i jejich obyvatelé tento vodíkový experiment ve zdraví přežili.
 
Je však více než zadostiučiněním významu Poul la Coura pro vývoj větrné energetiky to, že teprve nedávno dospěla Evropa k oprášení stejné myšlenky – využití elektrické energie z větrných elektráren k výrobě vodíku jako prostředku akumulace energie a k náhradě výkonu „větrníků“ při bezvětří. I když zatím spíš jen teoreticky. Na obálce několika publikací věnovaných výzkumným programům v oboru vodíkových technologií totiž grafika klade vedle sebe právě větrné elektrárny a využití vodíku. Prošel jsem desítkami stránek s popisy konkrétních projektů z rámcových programů výzkumu a vývoje v EU za uplynulé roky, leč žádný konkrétní projekt řešící propojení větrných elektráren s elektrolýzou vodíku jsem nenašel.
 
 
 
Lidoví badatelé na vodík nezapomněli
 
V severní části pevninské části Dánska leží na podivuhodném geografickém útvaru, poloostrově Thy na severozápadním pobřeží Jutského poloostrova u města Hurup „Nordisk Folkecenter“ jako neziskové lidové středisko pro výzkum v oboru obnovitelných zdrojů energie. Od devadesátých let minulého století tu více či méně intenzivně (a i v bohatém Dánsku také v závislosti na více či méně otevřeném dotačním měšci vrchnosti) vyvíjí různé technologie pro využívání obnovitelných zdrojů energie – od produkce olejnatých rostlin k lisování oleje a jeho využití pro pohon motorových vozidel, přes solární techniku a větrné elektrárny až k využití energie mořských vln. Jedním z programu je od roku 1994 i produkce vodíku elektrolýzou z vody při využití elektrické energie z větrných elektráren pro pohon automobilů. V areálu střediska byl postaven objekt elektrolýzy vody dvěma zařízeními s výkonem 1,5 a 20 kW a samo středisko využívá vodíkového pohonu u osobního automobilu Ford Focus.
 
V září uplynulého roku byla u areálu centra otevřena první dánská vodíková čerpací   stanice, která by se měla stát součástí „vodíkové trasy“ od hranic s Německem přes Dánsko až po Stavanger v Norsku. Na tomto projektu spolupracují tři skandinávské zeně – Dánsko, Švédsko a Norsko, které vytvořily pod názvem Hydrogen Link síť pracovišť a institucí, zabývajících se výzkumem, vývojem a realizacemi demonstračních projektů pro využití vodíku, především v dopravě.
  
Utsira – ostrůvek, který vejde do dějin
K realizaci se spojily dvě firmy, které jsou ve svých oborech světovými lídry. Německý Enercon se podílí dvěma větrnými elektrárnami po 600 kW, norská firma Hydro řešila elektrolýzu, skladování a využití vodíku.
 
Větrné elektrárny Enercon s výkonem 2 x 600 kW dodávají proud do sítě ostrůvku s 250 obyvateli. Zajímavé je i řešení krátkodobých výkyvů v produkci elektřiny „z větru“ pomocí setrvačníku s „zásobou“ kinetické energie 5 kWh. Při „nadvýrobě“ elektrické energie jsou přebytky používány v zařízení, které elektrolyticky rozkládá vodu a vznikající vodík je jímán a po kompresi uložen v zásobníku s kapacitou odpovídající 2400 m3 vodíku při běžném tlaku. Výkon elektrolyzéru je 10 m3 vodíku za hodinu příkonem 48 kW elektrické energie. Elektrická energie je pak v případě potřeby získávána v jednotce se spalovacím motorem a generátorem se špičkovým výkonem 55 kW, případně vodíkovými palivovými články s celkovým výkonem 10 kW.
 
Je pravděpodobné, že norský ostrůvek Utsira, na němž byla v podobě odpovídající začátku 21. století znovu po sto letech realizována myšlenka dánského Edisona, Poula la Coura, vejde do historie techniky. Právě konverze „větru na vodík“ může zejména při aktuálně rostoucích cenách surové ropy (v čase finalizace tohoto článku byla překonána cenová hranice 100 USD za barel) pomoci řešit dva problémy najednou – čistou produkci vodíku s využitím nefosilních zdrojů a energií a také akumulaci energie při její nepravidelné produkci větrnými elektrárnami. Právě tyto možnosti vodíkových technologií zmiňují i dva články, publikované v poslední době. Speciální číslo amerického časopisu Scientific Američan (existuje i jeho česká mutace) bylo před rokem věnováno problematice energetiky budoucnosti, mj. právě vodíkovým technologiím, a v magazínu RTDinfo zabývajícím se problematikou evropského výzkumu, byl rovněž ve zvláštním vydání v červenci 2007 otištěn článek Jeremy Rifkina „Hydrogen revolution – The Next great European project“.  
 
Zdroj: enviweb

E-SHOP

02.06. 08BioPlyn

Co je BioPLyn a kde se vyrábí

Bioplyn je produkt rozkladu organické hmoty bez přístupu vzduchu - anaerobní digesce. Skládá se z 50-70% metanu (CH4), 30-50% oxidu uhličitého (CO2), 0-1% vodíku (H2), 0-3% sirovodíku (H2S) a stopových množství dalších plynů. Výhřevnost bioplynu se pohybuje mezi 18 - 25 MJ/m3, přičemž pokud je vyčištěn a zůstane téměř čistý metan, jenž má výhřevnost 35,8 MJ/m3, můžeme jím nahrazovat zemní plyn, který obvykle obsahuje 99,9% metanu.

Anaerobní digesci můžeme stejně jako kompostování provádět na třech úrovních:
 
- rodinné - zejména v rozvojových zemích
- komunitní - pro vesnici, sídliště či menší farmu
- komunální – pro region
 
Bioplyn se vyrábí v tzv. bioplynových stanicích převážně se smaltovanými fermentory či fermentory z nerezu na anaerobní mezofilní nebo termofilní zpracování exkrementů hospodářských zvířat, kofermentaci fytomasy, odpadů z potravinářství, průmyslu a jiných biologicky rozložitelných odpadů.
 
Vyrobený bioplyn je s největší účinností přeměněn na elektrickou energii a teplo.
 
 
Využití biologicky rozložitelných odpadů:
Odpadní teplo - je využíváno k udržování provozní teploty fermentorů
BioPlyn - je před spotřebou odsiřen a upraven převážně ke spotřebě v kogenerační jednotce, která vyrábí elektrický proud s prodejem do sítě nebo pro vlastní spotřebu
Stabilizovaná kejda - se odvodňuje na šnekovém separátoru
Tuhá fáze - je použitelná k přímému hnojení jako běžný hnůj
Tekutá fáze - se skladuje ve velkoobjemové smaltované nádrži s míchadly

E-SHOP



Solární kolektory

Získávání tepelné energie solárními kolektory je velmi jednoduché. Černý a matný povrch solárních kolektorů je ideálně uzpůsoben k pohlcování maximálního množství dopadající energie a tím se co nejvíce zahříval. Teplo, které je takto získáno, je poté předáváno přes výměník vodě. Ta je využívána jako otopná nebo teplá užitková voda, s využitím v rodinných domech, kancelářích, průmyslových objektech, statků, atd..

Solární kolektory – jak instalovat
Při instalaci je třeba splnit několik podmínek ať se jedná o instalaci solárních kolektorů na střeše, stěně budovy nebo ve volném terénu. Konstrukce na které provádíme instalaci,  musí být dostatečně pevná, aby spolehlivě odolávala všem přírodním vlivům jako např. vítr, krupobití, sníh, atd... Ideální je, aby solární kolektory byly co nejblíže místu spotřeby ohřáté vody. Tak se nejvíce omezí tepelné ztráty v rozvodném potrubí. Přívodní trubice musí být opatřeny účinnou tepelnou izolací, která chrání vzniku tepelných ztrát.
Natočení solárních kolektorů je nejvhodnější směrem k jihu nebo jihozápadu, pod určitým úhlem dopadu sluníčka.. Tak je nejlépe využita intenzita slunečního záření. Pro solární kolektory je ideální takový sklon, který zabezpečí dopad slunečního záření kolmo na jeho plochu. Výška slunce nad obzorem se však mění nejen během dne, ale i v průběhu roku. V létě je nad obzorem výš než v zimě. V létě je vhodný sklon solárního kolektoru 30 ° od vodorovné roviny, v zimě kolem 60 °. Obvykle se jako kompromis volí sklon v rozmezí 35 °- 45 °.

      

 

Solární systémy
Samotné solární kolektory nestačí k vytápění nebo k ohřevu vody sluneční energií. Aby přenos energie probíhal bez zbytečných ztrát, je třeba použít ucelený solární systém. Základními prvky jsou jeden či více solárních kolektorů, zásobník, tepelný výměník, oběhové čerpadlo, expanzní nádoba, potrubí a regulační prvky.
Velmi často využívána kombinace s jinými zdroji energie, jako jsou plynové kondenzační kotle či tepelná čerpadla. V případě, že se kombinují systémy, je pro jejich správné fungování bez zbytečných ztrát nezbytná kompatibilita jednotlivých prvků.
 
Návratnost investice do solárních kolektorů
Již při instalaci dvou slunečních kolektorů můžete pokrýt náklady na ohřev užitkové vody až ze 60-70 %. Návratnost investice se tak blíž k hodnotě 5-6 let, co je však důležité - budete citelně méně zatěžovat životní prostředí a do budoucna zásadně šetřit i svou kapsu, která se v průběhu budoucích let rychle vrátí. Nesmíme zapomínat, že zdroje, které používáme na ohřev TUV a topení jdou neustále nahoru a tím se návratnost do solárních kolektorů (systémů) výrazně urychlí.
 
Doporučujeme výrobce solárních termických kolektorů

Moderní solární systémy   Moderní topné systémy  
E-SHOP 



Služby   Druhy energií  Legislativa    Kalkulace+Návratnost   Financování projektu  Galerie  Kontakt

Seznámení se solárním elektrárnou (fotovoltaikou) - nebo vytápění sluníčkem 

Funkce fotovoltaického systému je prostá. Světlo dopadající na povrch solárního panelu je přeměněno na elektřinu. Tato elektřina může být uskladňována v akumulátorech, spotřebován či uskutečněn přímo prodej do velkoobchodní elektrické sítě. Takto získanou elektrickou energii můžeme použít pro osvětlení, televizi, rádio, elektrické nářadí, oběhová čerpadla, ale též pro poplašná zařízení, protože nedochází k výpadkům proudu. Tuto elektrickou energii využijeme pro veškeré spotřebiče s napájením 12-24V. Pokud potřebujeme připojit běžný spotřebič na 220V, stačí mezi akumulátor a zmíněný spotřebič zapojit napěťový měnič.

Fotovoltaický článek
Použití fotovoltaických systémů je výhodné tím, že sluneční světlo máme na celém světě zdarma. Fotovoltaické články nemění v čase své vlastnosti a jejich životnost je velmi vysoká (minimálně 15-20 let). Panelům při jejich venkovním nainstalování nevadí déšť, sníh, kroupy ani hluboký mráz. Jejich provozu nepřekáží ani vysoké teploty. Panely jsou schváleny autorizovanou osobou s  vydaným CE certifikátem.

Možnosti použití:

domov (bytovky, rodinné domy, chata, atd…)
 komerční objekty (hotely, penziony, bazény, sauny, ..
zemědělství (statky, skladové haly, zastřešení, atd. …
průmysl ( průmyslové objekty, továrny, skladovací haly, sta… )
sport (haly, letiště, kluby, atd…)
výstavba solárních (fotovoltaických elektráren) o výkonech 1kW – 1MW
možnost využití průmyslových střech, betonových střech, atd..
možnost využití části nepotřebné zahrady, louky,   atd.

V případě že se zajímáte o jiné zdroje energii, klikněte ZDE.
           

Výhody:
Prodej el.energie za 13,46,-Kč/1kWh
bez DPH nebo čerpání zelených bonusů ve výši 12,75,-Kč/1kWh bez DPH pro vlastní spotřebu zelené energie
 
Výkupní ceny se uplatňují za elektřinu dodanou a naměřenou v předávacím místě výrobny elektřiny a sítě provozovatele příslušné distribuční soustavy nebo provozovatele přenosové soustavy, které vstupuje do zúčtování odchylek subjektu zúčtování odpovědného za ztráty v regionální distribuční soustavě nebo subjektu zúčtování odpovědného za ztráty v přenosové soustavě.
 
Zelené bonusy se uplatňují za elektřinu dodanou a naměřenou v předávacím místě výrobny elektřiny a sítě provozovatele regionální distribuční soustavy nebo přenosové soustavy a dodanou výrobcem obchodníkovi s elektřinou nebo oprávněnému zákazníkovi a dále za ostatní vlastní spotřebu elektřiny podle zvláštního právního předpisu.
 
Nevýhody:          nezjištěny
 
VÝROBA ELEKTŘINY
 
Elektrickou energii vyrobenou fotovoltaickými, panely je možné dodávat do velkoobchodní elektrické rozvodné sítě. Narozdíl od ostrovních systémů nedochází k akumulaci elektrické energie a uživatel se vyhne pořízení akumulátorů. V případě dostatku slunečního záření je část energie spotřebována uživatelem (forma zelených bonusů)a zbytek je dodán do rozvodné elektrické sítě (prodej elektrické energie). Prodejce elektrické energie musí být držitelem licence na prodej elektřiny dle energetického zákona. V období nedostatku slunečního záření nebo v noci tak uživatel odebírá elektrickou energii z rozvodné sítě. V rozvodné skříni objektu je zapojen druhý elektroměr pro měření el.energie dodané vaším fotovoltaickým systémem do rozvodné sítě, popřípadě elektroměrem měřící energii vámi spotřebovanou a čerpajících výhod zelených bonusů.
 
OSTROVNÍ SYSTÉMY
 
Jsou instalovány v místech kde z mnoha různých důvodů (vysoká cena, terénní překážky, chráněné krajinné oblasti, požadavek majitele) nelze zřídit elektrickou přípojku. Fotovoltaika je zde velmi efektivním řešením. Počáteční náklady mohou být vyšší než zakoupení elektrocentrály nebo zřízení větrné elektrárny, v budoucnu však odpadne dovážení stále dražších pohonných hmot a maziv. Odpadá též provádění jakéhokoliv servisu . Solární FV panely omyje déšť a jednou za 6-7let se vymění solární akumulátory za nové. Jiná údržba není nutná (solární fotovoltaické systémy nemají žádné mechanicky pohyblivé části!!) stejně jako shánění specializovaného servisu.

V případě zájmu Vám zajistíme:
- poradenství pro obnovitelné zdroje energií + financování
- studie návratnosti investic na konkrétní místo na realizaci solární elektrárny
- projektovou dokumentci pro územní a stavební povolení
- po dohodě vyřízení stavebního povolení
- zajištění kompletní dodávky na klíč vč. kolaudace
- pomoc s vyřízením licence na prodej el.energie
- pomoc při vyřízení úvěru (vždy záleží na konkrétních ekonomických ukazatelích zájemce)

Kontakt: 
Svaz na ochranu práv spotřebitel a rozvoje podbnikání
Na Jarově 4
130 00 Praha 3
WEB: www.svaz-podnikani.cz
Mobil: 724 995 162, 602 182 047
Mail:  info@svaz-podnikani.cz

Využíjte státních podpor. Poskytneme Vám potřebné informace.
Zdraví kolektiv Svazu.



 

 

««« | 1 | 2 | »»»
 
ikonaikonaikonaikonaikonaikonaikonaikonaikona
© 2017, www.svazarm.cz, PPSU s.r.o. | xhtml 1.0, css valid